Základy waldorfské pedagogiky byly položeny v roce 1919 myslitelem a filozofem rakouského původu Rudolfem Steinerem (1861–1925). Jedním z nejzřetelnějších znaků, kterými se liší od jiných pedagogických směrů, je její duchovní zaměření vycházející z antroposofie. Antroposofie je myšlenkovým proudem otevřeným lidem přicházejícím z jakékoliv náboženské tradice. Vychází z přesvědčení, že člověk má svůj původ v duchovním světě, s nímž se má ve své pozemské existenci svobodně a bděle znovu spojit. Ve středu zájmu antroposofie, jak vyplývá z názvu, stojí člověk (anthropos) a hledání moudrosti (sophia) o člověku. Kromě pedagogiky antroposofie nachází odezvu i v mnoha dalších odvětvích lidské činnosti, jako např. v lékařství, biodynamickém zemědělství, terapeutické péči o postižené, architektuře, farmacii, v řadě uměleckých oborů a dokonce i v ekonomické sféře. V České republice se nejvýrazněji uplatňuje právě ve waldorfské pedagogice.
Cílem waldorfské pedagogiky však v žádném případě není a nesmí být vychovat z dětí antroposofy, ale vést je „ke svobodné individualitě, k individualitě, která bude znát nejen předepsanou látku, ale která bude především mít rozvinuté schopnosti nešablonovitého myšlení, sociálního cítění a odpovědného jednání“ (Hradil 2002:9). Na antroposofických základech je vystavěn učební plán waldorfské školy a učitelé v ní čerpají impulsy pro svou pedagogickou práci. Rudolf Steiner (2003:21) jednoznačně stanoví, že nesmí být na waldorfské škole, která nechce být školou světonázorovou, vyučována: „…antroposofie nebude žádným naukovým obsahem, nýbrž budeme usilovat o aplikaci antroposofie v učitelské praxi.“ Jinými slovy, učitel vycházející z antroposofických podnětů musí tyto impulzy důkladně pochopit a „strávit“ a ve vyučování využívat jen to, co z nich sám dokáže vytěžit. Znamená to tedy, že antroposofickému poznání se věnují pouze učitelé, především individuálním studiem, prací v učitelském kolegiu a dalším vzděláváním. Výuka náboženství, pokud je ve škole realizována, by tudíž měla být vyučována zástupci jednotlivých denominací a žáci by ji měly navštěvovat podle vyznání praktikovaného v rodině.
Antroposofii si člověk nemůže osvojit pouhým studiem a cvičením, předpokládá vědomou vlastní iniciativu, práci na sobě samém a angažovanost v sociálním dění. „Antroposofie má člověku dát nástroje k tomu, aby mohl společně s jinými individualitami budovat lidská společenství, tvořit to nejvyšší umělecké dílo, dílo sociální“ (Hradil 2002:14). Pokud se však učitelům skutečně podaří prací na sobě oživit antroposofické podněty a pozvednout je do vědomí, pak jejich pedagogické působení může získat nový rozměr. Nesoustředí se pouze na to, jak efektivně předat učební látku, ale intenzivně se zaměřují na žáka jako vyvíjející se lidskou bytost. Dítě není nedokonalý dospělý, ale svébytná osobnost, ve které je „centrum z hlediska světa, z hlediska makrokosmu“ (Steiner 2003:154). Takto smýšlející učitelé se nesnaží vést žáky k určitému společensky žádoucímu modelu, ale hledají vhodné cesty pro jejich vedení v odpovědích na otázky: Jak mohu pomoci této bytosti v jejím vývoji? Co potřebuje toto dítě, aby se mohlo stát svobodnou individualitou? Výchova, tak jak ji chápe antroposofie, by neměla primárně sloužit k předávání poznatků, ale zdravému rozvoji osobnosti.
Zpracovala: Mgr. Kateřina Dvořáková Ph.D.
Použitá literatura:
HRADIL, R. Průvodce českou anthroposofií. Hranice: Fabula 2002.
STEINER, R. Všeobecná nauka o člověku jako základ pedagogiky. Semily: Opherus 2003.