Přeskočit navigaci

Principy waldorfské pedagogiky

Waldorfská pedagogika staví na celostním pojetí člověka: podporuje jeho všestranný rozvoj a vyhýbá se nadměrné specializaci a jednostrannosti. Stejnoměrně se rozvíjí rozum, cit a vůle a v procesu učení jsou zapojovány a oslovovány všechny smysly. Všechny vyučované předměty jsou považovány za stejně důležité, nedochází k nadřazování jednoho oboru nad druhým ani ke stereotypnímu rozdělování činností podle pohlaví. Dívky se plně účastní práce se dřevem, v epoše Stavby domu kopou základy, betonují, míchají maltu a staví z cihel; chlapci zase přirozeně v ručních pracích pletou, tkají, háčkují, šijí, filcují; z vlastnoručně zasetého a vypěstovaného obilí v epoše Ze zrna chléb melou mouku a pečou chleba. Smyslem je dát všem dětem široký, nespecializovaný základ. Bohatá škála nabízených činností zohledňuje různá nadání dětí a umožňuje každému dítěti najít si obor, ve kterém může mít šanci vyniknout. Ve vzdělávacím programu se proto objevují specifické epochy i netradiční disciplíny, jako např. knihařství, zahradnictví, kovotepectví nebo zeměměřičství.

Metody práce waldorfských učitelů vycházejí z vývojových zákonitostí jednotlivých sedmiletí a učivo základních předmětů (jako např. českého jazyka, matematiky, dějepisu, fyziky a dalších podle konkrétních ročníků) se realizuje v tzv. epochách. Epocha je souvislý blok trvající 3–6 týdnů v hlavním vyučování, který představuje první část dne o délce cca 100 minut, a je tvořen z rytmické, výukové a vyprávěcí části. Epochy se v jednom předmětu v každém ročníku minimálně jednou opakují. Takto koncentrovaná organizace výuky obecně podporuje soustředění žáků, umožňuje hlubší ponoření do tématu a vyučování v mezipředmětových souvislostech. Odborné předměty (např. cizí jazyky, výtvarná výchova, hudební výchova, ruční práce, tělesná výchova a eurytmie, cvičební hodiny k hlavnímu vyučování) jsou vyučovány ve standardních 45-minutových blocích.

Činnost waldorfského učitele je chápána jako umělecký proces. Posláním člověka je proměňovat svět, který ho obklopuje, k větší oduševnělosti. Děti mají prožít, že i předměty každodenní potřeby mohou být krásné, a mají si osvojit potřebné dovednosti proto, aby toto byly samy schopny realizovat. Kromě toho, „když děti podnítíme, aby vyjádřily duševní hnutí uměleckou činností, pak to znamená, že dáváme zelenou jejich nejhlubším potřebám.“ (Carlgren 1991:55) Proto mimořádné zastoupení uměleckých předmětů a velký důraz na manuální zručnost dětí.

Aby třídní učitel mohl své žáky opravdu poznat jako individuality a třídu jako sociální skupinu, měl by je optimálně vést po celou dobou školní docházky. Vyučuje všechny předměty s výjimkou těch, pro které nemá potřebné schopnosti.

V přístupu k učení usiluje waldorfská pedagogika o probuzení zvídavosti a vlastního zájmu žáků, čemuž významně napomáhá slovní hodnocení, jehož pravidla jsou popsána ve školním vzdělávacím programu. Žáci nejsou známkováni, v průběhu roku dostávají zpětnou vazbu od svých učitelů v podobě ústní i písemné. O projevech a výsledcích žáků učitelé dále referují na pravidelných rodičovských schůzkách (obvykle jednou za měsíc) a při individuálních konzultacích s rodiči (nejméně jednou za pololetí).

Školy pěstují intenzivní spolupráci s rodiči, kteří stojí na počátku vzniku každé školy. To je také pro waldorfské školy zcela specifické – nejsou zřizovány „shora“, ale na základě iniciativy rodičů-zájemců a potenciálních učitelů. Ti musí před vznikem školy jednat s úřady a institucemi, získat podporu a zájem širší veřejnosti, realizovat legislativní kroky vedoucí k založení školy, podílet se na přípravě tříd či dokonce rekonstrukci celé školy, jak tomu bylo v Praze-Jinonicích. Tento náročný proces přirozeně proměňuje vztah rodičů ke škole, který bývá osobnější a intenzivnější. Ve fungující škole se rodiče spolupodílejí na akcích školy zaměřených jak na děti (organizace ročních slavností, pomoc učiteli při realizaci specifických epoch a předmětů, vydávání školních zpravodajů, financování nadstandardních činností), tak pro veřejnost (kulturní představení, vánoční a velikonoční jarmarky, přednášková a vzdělávací činnost). Běžné jsou návštěvy učitele v rodině dítěte (obzvlášť v nižších ročnících) i návštěvy rodičů ve vyučovacích hodinách.

Zpracovala: Mgr. Kateřina Dvořáková Ph.D.

Použitá literatura: CARLGREN, F. Výchova ke svobodě. Praha: Baltazar, 1991.

© 2001–2024 QUIN.CZ   tiráž | mapa stránek | nahoru ↑