Naposledy upraveno 31. 12. 2012 v 00:45.
Mou nedávnou návštěvu ve vyučování mám v živé paměti. Cítím velikou radost při vzpomínce na ni. Příjemná, útulná třída jako v pokojíčku, přívětivá atmosféra, přivítání pana učitele s každým přicházejícím žákem vědomým podáním ruky. Každodenní uvítací rituály jsou jistotou pro děti, jsou báječným začátkem každého dne.
Děti probíraly epochu českého jazyka. Líbila se mi pestrost ve vyučování, střídání pohybu a klidu - rytmus. Zaujalo mne hodnocení dětí jejich práce, společně mluvily o tom co se jim podařilo nebo co je třeba zlepšit. Nádherná zpětná vazba pro ně samotné. Děti se učí hrou, zažívají velikou radost z učení, domnívám se, že to může být vklad pro celý život, probudit v člověku lásku k vědění.
Byla to pro mne zajímavá zkušenost prožít s dětmi a panem učitelem jejich den ve škole. Všichni pracují naplno s velikým nasazením. Byla jsem naprosto vtažena do děje ve třídě, moc děkuji za tu možnost. Všem rodičům bych to přála zažít.
Dana Plojharová (maminka Rosalie z 2. třídy), listopad 2012.
Na návštěvu pana učitele Martina Hadravy jsme se moc těšili, je v naší rodině velmi oblíbený.
Po přivítání si jej dcera Rosalie s mladší sestrou Marianou odvedly do svého hracího království a tam si společně povídali a hráli. Když se dosyta užili, přišel pan učitel mezi nás rodiče a velmi přátelsky jsme si popovídali.
Celou návštěvu hodnotíme jako velmi pozitivní, přínosnou z pohledu vzájemného poznávání rodiny a učitele v domácím prostředí dítěte - žáka/žákyně.
Manžel dodává: "Má to ještě jedno plus je napečeno a uklizeno." Máte se na co těšit! :)
Dana a Bohumil Plojharovi
Co se týče výuky ve Waldorfské škole- příjemně nás překvapil systém výuky v epochách. Líbí se mi určitá kompaktnost výukového bloku, kdy děti mají možnost zažít a prožít si téma do hloubky a nahlédnout problematiku z různých úhlů pohledu... v podstatě se do tématu ponořit. Z hlediska psychologie mi to připadá smysluplné právě proto, že pokud se něco učí, stihnou si téma lépe osvojit. Pak mi doma hlásí, že právě „jedou“ např. v zeměpisu v evropských zemích a tak ještě hledáme doplňující informace a zajímavosti..
A stejně tak třeba v matematice byla moc přínosná epocha zlomků, kdy jsme vše dělili na poloviny, čtvrtiny a hledali příklady okolo nás a děti to evidentně bavilo.
Díky za tu možnost učit se tímto způsobem.
M.Bernardová, P.Bernard
V době, kdy naše dcera navštěvovala pátou třídu, začaly zkoušky školního orchestru, ve kterém každé z dětí hrálo na nějaký hudební nástroj. Velmi nás překvapilo s jakou radostí a intenzitou začala dcera s příchodem tohoto školního projektu každý den doma cvičit (do té doby jsme jí většinou museli hru na flétnu připomínat a často také vést diskuze o tom, zda je či není každodenní procvičování důležité). Nyní se k celé věci stavěla překvapivě zodpovědně a často o společných zkouškách a zážitcích, které při nich děti zažívaly, mluvila.
Uvědomili jsme si, jaký význam, jakou změnu v přístupu a kolik radosti může u dítěte vzbudit fakt, že se jedná o společný projekt, kde je ale zároveň důležitý přístup a zodpovědnost každého jedince. Bohužel jsme později, po ukončení těchto společných zkoušek, též museli konstatovat, že při opětovném běžném cvičení a přípravách na dceřinu individuální výuku hry na flétnu, se u ní nikdy znovu neobjevilo takové nadšení a spokojenost jako při práci na společné věci.
V páté třídě hrál orchestr na školní akademii a v šesté třídě byl součástí téměř hodinového charitativního koncertu žáků druhého stupně (tzv. WOW Day).
Kateřina a Michael Galovi
Na jaře 2012 se žáci páté třídy zúčastnili waldorfských Olympijských her, které organizovala pražská škola v Jinonicích (pozn. red.: Na waldorfských školách se všechny páté třídy účastní společných Olympijských her, které vždy organizuje jedna ze škol).
Přípravy na tuto akci probíhaly vlastně od začátku školního roku, téma starověkého Řecka se prolínalo všemi předměty. Olympiáda pak byla vyvrcholením snahy nadchnout žáky pro ideál kalokagathie –krásy těla i ducha- a nechat je prožít mnohé, o čem si v hodinách vyprávěli. Do příprav byli zapojeni i rodiče, maminky sháněly látky a společně šily pro děti tradiční řecké obleky –chitóny, někteří rodiče pak děti na Olympiádu i doprovázeli.
Sama jsem se zúčastnila jednoho dne z celkově třídenního programu a musím říci, že na mě organizace, nápady i atmosféra her udělaly velmi dobrý dojem. Děti soutěžily v nejrůznějších disciplínách, kde musely prokázat nejen fyzickou zdatnost, ale i důvtip, dobrou paměť a umění spolupracovat. Jednotlivé skupiny také nacvičovaly během dne části dramatizace Odysseova putování a večer pak všichni sehráli celý příběh dohromady. Myslím, že pro děti i rodiče bylo velmi působivé a potřebné zažít setkání se svými protějšky z nejrůznějších koutů naší země (Olympiády se účastnilo všech deset českých waldorfských škol) a uvědomit si, že nejsou ve svém programu vzdělávání osamocení, jak se to třeba může někdy zdát, když navštěvují školu, která je jediná „jiná“ ve svém regionu.
Petra Klee
Naše dcera Anna nastoupila do waldorfské školy v šesté třídě. První stupeň absolvovala na ZŠ Borek, a protože nám waldorfská pedagogika byla blízká, využili jsme skutečnosti, že ve školním roce 2009/10 byla spolu s první třídou otevřena i třída šestá.
Dcera si rychle zvykla na nový způsob výuky, který hodnotila velmi pozitivně a vedla si stejně jako v předchozích ročnících úspěšně. Učitelé byli s její prací spokojeni, nicméně často jsme se od nich dozvídali, že sice pracuje dobře a nelze si na nic stěžovat, ale že má rozhodně „na víc“ a kdyby udělala něco „navíc“ mohly by její výsledky být mnohem lepší.
V sedmé třídě začaly děti pracovat na své ročníkové práci. Anička si vybrala téma „Architektura moderních domů a jejich zasazení do okolní krajiny“. Praktická část se skládala z modelu domu a návrhu jeho polohy v zahradě, kritického zhodnocení možných umístění tohoto domu v určitém prostředí, nárys pohledů z jednotlivých světových stran a zmapování okolí Českých Budějovic – fotografie a zhodnocení zasazení domů do krajiny. V teoretické části pak zpracovala podklady k části praktické, uskutečnila na dané téma rozhovor s architektem a zhodnotila průběh zpracování práce.
K novému úkolu dcera přistoupila svým typickým způsobem – poctivě, pečlivě a s určitým nadšením, které mizelo a znovu se vracelo v závislosti na náročnosti dílčího úkolu, na kterém momentálně pracovala. Navštívila prezentace ročníkových prací žáků tehdejší osmé třídy a upřímně se vyděsila, protože došla k závěru, že mluvit o své práci před takovým množstvím lidí nikdy nezvládne. Shromažďovala materiál, zpracovávala praktickou část, konzultovala práci s paní učitelkou, vyhledávala informace, připravovala se na zpracování teoretické části, to vše částečně i o prázdninách.
Po začátku nového školního roku začala pracovat ještě intenzivněji. Konzultace byly častější, praktická část již měla pevný tvar a blížily se termíny pro odevzdání jak praktické, tak teoretické části. Dcera pracovala, psala, snažila se překonávat drobné i větší překážky. Nakonec odevzdala návrh teoretické části k posouzení paní učitelce. Byla přesvědčená, že výsledek je dostačující. Přišlo obrovské překvapení. Paní učitelka měla k její práci velké množství výhrad - mnoho myšlenek nebylo dotažených, popisy byly stručné, chyběly podrobné informace. Zbýval necelý týden do konečného termínu a propukla velká krize. S paní učitelkou jsme byly v úzkém kontaktu a během něj a následné osobní schůzky vyšlo najevo, že velmi dobře ví, že Anička jede „na půl plynu“, že pracuje tak, aby jí nikdo nic nemohl vyčítat a zároveň je pro ni problém odvést opravdu výbornou práci. Paní učitelka se rozhodla, že dceru přivede k maximálnímu výkonu a ukáže jí, že její potenciál je větší.
Následoval těžký týden a ještě těžší víkend. Aninka pracovala téměř „dnem i nocí“. Za naší vydatné podpory přepracovávala celou práci, doplňovala informace a vlastní postřehy, rozšiřovala jednotlivé kapitoly a popisovala získané zkušenosti a zážitky. Otevřela se i naší kritice, kterou předtím příliš nepřijímala. Společně jsme si uvědomili, že ji téma skutečně zajímá a že se mnohé o něm i o sobě dozvěděla. Vyjádřila i myšlenky, které se do této chvíle jakoby styděla dát najevo. Výsledkem byl mnohem propracovanější, o detaily a reflexi vlastní práce obohacený projekt, se kterým byla paní učitelka velmi spokojená a který byl kvalitativně na zcela jiné úrovni než práce původní. Anička využila vše, co poznala, dozvěděla se a naučila. Sáhla si „na dno“, ale zjistila, že pokud opravdu chce, je schopna dosáhnout vynikajících výsledků.
Samotná prezentace ročníkové práce před učiteli, rodiči a spolužáky byla už jen tou příslovečnou „třešničkou na dortu“. Přes obrovskou nervozitu ji nejen naše dcera, ale i ostatní děti zvládly výborně a všechny si právem zasloužily náš velký obdiv.
Klára a Jaroslav Pavlínovi
Skřítčí království - těmito slovy by se dal popsat náš domov v čase, který byl věnován přípravě a samotnému vyrábění díla na ročníkovou práci naší nejstarší dcery Kateřiny. Protože Kačka ráda pracuje s vlnou a textilem, vybrala si za téma své ročníkové práce rukodělnou činnost, šití skřítků, ve které by se mohla zdokonalit, která by ji bavila a zároveň s ní mohla potěšit i své okolí.
Hledání různých střihů na pohádkové bytosti, barevných látek, nití a vlny zabralo dost času, ale také radosti a možnost těšení se na to, až nějaký skřítek skutečně ožije pouze z práce svých vlastních rukou. Nakonec Kačka vybrala jeden typ střihu, díky kterému jeho zmenšování a zvětšování mohlo vzniknout mnoho různých velikostních variací. Při této činnosti použila i některé matematické operace skutečně v reálném světě práce. Přípravy skončily a nastalo trpělivé stříhání, sešívání, vycpávání tělíček, výroba hlaviček s různými výrazy tváře. Práce bylo dost a cvičení se trpělivosti a pečlivosti přineslo své plody, Kačka dokázala ušít celou veselou skřítčí tlupu.
Prezentace před veřejností a učitelským kolegiem byla pro Kačku velkou výzvou, ale zvládla ji nad očekávání velmi dobře. Dokázala při ní zhodnotit nejen načasování příprav a samotnou realizaci šití, ale i radost a obtíže při práci. Každý mohl poznat, jak se v šití ještě více zdokonalila. Ovšem největší radost má naše nejmladší dcera Eliška, která její skřítky velice miluje a každý den si s nimi hraje.
Tučkovi
Jako každý waldorfský rodič jsem i já koncem léta obdržel pozvánku na charitativní akci dětí waldorfských tříd, která se konala 25. září 2012 v blízkosti Slávie pod názvem WOW-day. Jednalo se v Českých Budějovicích o druhý ročník celosvětové charitativní akce, kdy děti waldorfských škol prezentují své umělecké aktivity, nabízejí své výrobky nebo různé řemeslné služby s cílem získat finanční prostředky na podporu humanitárních akcí v dalekých zemích.
Už při mém příchodu k uvedenému místu po Zátkově nábřeží jsem z dálky slyšel zpívající děti doprovázené kytarou a flétnami. V zápětí mě obklopili čtvrťáci s výzvou k běžeckým závodům přes Zlatý most, kterou jsem samozřejmě jako sportovec nemohl odmítnout. Obtěžkán brašnou s notebookem jsem sice závod o píď prohrál, ale jako útěchu jsem dostal od dětí pletenou mašli a navíc jsem si mohl koupit uzel štěstí, který mi prý zaručeně změní život.
Program pokračoval v KD Slávia, kde děti z druhého stupně vystoupily s hudebním pásmem afrických, latinských i evropských skladeb, to vše pod téměř profesionálním vedením p. učitele Suchana. Za svou osobu musím říci, že jsem si užil jak hudební vystoupení dětí, tak i mimiky některých žáku vyšších tříd. Za příjemně strávené odpoledne plné sluníčka, muziky a veselých dětí bych chtěl poděkovat všem dětem a učitelům, kteří se na akci podíleli.
Skutečnost, že i v dnešní době se organizují takovéto akce na podporu humanitárních projektů je příjemným pohlazením po duši každého rodiče.
Zdeněk Fuka
Tak jako každá škola, i ta naše každoročně pořádá zápis pro děti do 1. třídy. Tato pro děti a jejich rodiče důležitá událost se musí pořádně naplánovat a připravit. Proto se již chvíli po zahájení školního roku (přibližně od poloviny října) začíná v učitelském kolegiu domlouvat termín zápisu a jeho podoba.
V době před zápisem mají, rodiče a také další příbuzní dětí, možnost přijít se podívat do školy ve dnech otevřených dveří a poznat atmosféru a prostory školy.
K samotnému zápisu chodí děti po skupinkách do připravené třídy, kde na ně čekají někteří z učitelů a pohádkové bytosti, to jsou většino starší spolužáci ze 6. třídy. Děti plní lehké úkoly na zručnost, postřeh apod. Učitelé děti pozorují, jak si se zadanými úkoly poradí. Děti si potom za odměnu odnáší nejen silný zážitek, ale také malou drobnost, kterou pro ně připraví děti z prvního stupně a učitelé.
Po splnění těchto úkolů děti ještě zodpoví na pár otázek, např., proč se chodí do školy, jak se těší do školy apod.
Rodiče, mezitím co jejich děti plní své úkoly, jdou do jiné určené místnosti na rozhovor s kompetentními pedagogy, kde odevzdají patřičné dokumenty a ve velmi přátelské atmosféře odpoví na otázky, co je vede k zápisu na tento typ školy.
Zápis je pro děti i jejich nejbližší velikou událostí a určitě není potřeba děti na zápis nějak připravovat, něco je učit apod., ale vše nechat na přirozenosti dítěte a potom si najít prostor na společně strávený čas, aby dítě mohlo sdělit své dojmy a zážitky.
Na konci prázdnin, předposlední nebo poslední týden v srpnu se ve škole schází pedagogičtí pracovníci a rodiče dětí a společnými silami připravují prostory školy.
Rodiče většinou pracují ve třídách svých dětí. Pokud není potřeba vymalovat, pomáhají s úklidem, vyperou a vyžehlí závěsy, pomohou s výzdobou třídy apod.Kromě tříd se také chystají ostatní prostory školy – společné prostory, školní družina. I v těchto prostorách lze přiložit ruku k dílu.
Ať už, kdo chce přiloží svoji ruku k dílu, nebo pomůže jinak podle svých možností je velice zajímavé pozorovat, jak se každoročně proměňují prostory školy, které na začátku čekají na stávající i nové žáčky. Obzvlášť důležitá je příprava první třídy, aby se dětem co nejvíce líbila. A děti jsou „pyšné“ na své rodiče, že se podílely na přípravě jejich školy do nového školního roku a nemálo z nich také chodí pomáhat.
Dana Marková - 2 děti 2. a 6. třída
Máme dvě dcery. Starší Terezka loni chodila do 6. třídy. Jednou přišla ze školy, a že prý bude kmotrou. Nějak jsme tomu nerozuměli a tak nám začala vysvětlovat. Že vzhledem k tomu, že už jsou větší děti, budou mít každý na starost jednoho prvňáčka, kterému se stanou kmotrem. Budou mu pomáhat, udělají pro něj nějaký dárek, budou jej doprovázet jeho první třídou. Ale že ještě neví, kdo to bude. Tak nastalo několik dní, kdy se vracela ze školy a pořád přemítala a uvažovala, kdo tam chodí a kdože jí připadne. A pak jednou s radostí přišla, ať hádáme, komu je kmotrou. Ano, byla to Valentýnka. Moc si jí přála, protože se s ní znala z dřívější doby. Co se děje ve škole se moc často od Terezky nedozvíme. Na naše otázky „Jak ve škole?“ je odpověď stručná: “jo dobrý“. Ale o kmotřence jsme slyšeli často. Jak a co pro ni namalovala, vytvořila, jak s ní trávila některé přestávky. Bylo vidět, že k úkolu – stát se kmotrou – přistupuje zodpovědně a je pro ni velmi důležitý. Díky kmotrovství poznala blíže i další děti z 1. třídy, protože prvňáčkové bylo i jedno z témat jejích rozhovorů se svými spolužáky ze třídy. A trochu jsme je poznali i my rodiče, protože doma vyprávěla, kdo koho má a jak je společně navštěvují, atd.…
Uběhl školní rok a začal další. Terezka nastoupila do 7. třídy a naše mladší dcera Zuzka se stala prvňáčkem. Už o prázdninách Terezka Zuze vyprávěla, jak se šesťáci stávají kmotry prvňáků. Často spolu řešily, kdože do té třídy chodí a koho asi bude Zuza mít. A pak, krátce po začátku školního roku, Zuza přišla ze školy s duhovým obrázkem. Ještě si ani nezula boty a hned ve dveřích ukazovala, co dostala a ať hádáme, od koho to má. „Ten je od Verči a to je moje kmotřička“, říkala pyšně. A když přinesla za nějakou dobu domů velký obrázek – Zuzy oblíbené zebry – (Verča se nejprve přišla zeptat, jaké má nejoblíbenější zvířátko), museli jsme jej přikolíkovat v kuchyni na šňůrku. Tam, kam dáváme holek výtvory. A máme jej tam pořád.
Někdy vyzvedávám Zuzu po vyučování ve třídě. Téměř pravidelně se u dveří potkávám s Verčou a dalšími šesťáky. Chodí totiž o přestávkách navštěvovat své kmotřence. Hrají si a povídají si s nimi. A když je nepotkám u třídy, určitě je potkám, když odcházíme - na schodech, jak za prvňáčkama jdou. Tak se alespoň spolu pozdraví na rozloučenou. Vidím na Zuzce, že má radost, že má staršího kamaráda. Škola není pro ni jen velký cizí dům. Má tu sestru Terezku, kamarády ve třídě, kamarády, které zná už z mateřské waldorfské školky, svou kmotřičku i její spolužáky. Určitě i díky tomu všemu chodí do školy s radostí a cítí se zde dobře. A to je i pro nás, rodiče, důležité. Jsme potěšeni, že se škola věnuje nejen tomu, aby se děti něco naučily, ale že se věnuje i práci v sociální oblasti.Radka Kalčíková
Ročníkovou divadelní inscenací 8.třídy byla Kráska a zvíře Františka Hrubína. Hra krásná jak básnickým jazykem, tak příběhem, vyprávějícím o mnoha podobách lásky. Hra nesmírně obtížná, pokud ji mají hrát herci ani ne patnáctiletí, bez emocionální osobní zkušenosti a bez dlouhodobější herecké přípravy. Přesto to byl úkol lákavý, takže jsem s radostí přijala nabídku ke spolupráci, abych /jako ne příliš aktivní rodič/ přispěla svojí profesí ke společnému dílu.
Celý proces příprav nebyl od začátku nikterak jednoduchý. Bylo dohodnuto, že se bude hrát ve třech alternacích /i pro profesionální soubor jsou dvě alternace až nad hlavu/ a že se bude hrát celý, neupravený text /který je i pro zkušeného herce obtížný k naučení /. Předpokladem také bylo, že hru budeme zkoušet na týdenním soustředění, ze kterého nakonec administrativní překážkou také sešlo. Zdá se až neskutečné, že se nám nakonec podařilo ve čtyřech školních dnech naaranžovat, nazkoušet a dostat do konečné podoby bezmála dvouhodinové představení v malé školní třídě. Ale bylo to tak. Ve stavu maximálního soustředění jsme čtyři dny vymýšleli a hledali klíč k tomu, jak celou věc zahrát tak, aby se děti necítily trapně, ztraceně a rozpačitě. Zvolili jsme výtvarný klíč, spočívající na použití velkých textilních drapérií, vymezující „posvátný prostor“ scény, měnící se na les v bouři, postel s nebesy i zpodobnění vnitřních hlasů a vězení zvířete. Děti tak mohly vnější výtvarnou formou ukázat to, co nedokázaly vyjádřit herecky. Výsledek byl náramný. Myslím, že už samotný zkušební proces byl pro děti velkou zkušeností.
To nejhlavnější přišlo ale kupodivu až po úspěšné premiéře a několika reprízách pro školní publikum. Ta nejdůležitější zkušenost přišla nečekaně na přehlídce „Duhové divadlo“ pořádané Waldorfskou školou v Písku. Osmáci nastoupili na scénu sebevědomě, posíleni úspěchy na domácí scéně. Leč – od prvních okamžiků bylo jasné, že se nedaří. Viděla jsem třináct statečných bytostí, které během jedné hodiny udělaly pravděpodobně nejsilnější životní kolektivní zkušenost. Snažili se ze všech sil celý proces napravit, leč marně. Protrpěli se až do konce, statečně, s noblesou, se ctí. Trpěla jsem s nimi, ale teprve později jsem si uvědomila, že to byl ten největší úspěch. Protože co je úspěch? Čím se měří? To je poměrně velká otázka. V tomto případě je myslím odpověď jasná – úspěch je jakákoliv prožitá zkušenost, která nám pomůže v dalším životě. A tak jsem si uvědomila, že divadlo znovu ukázalo svoji magickou schopnost transformovat, přetvářet a dávat zažít zkušenost, na malém prostoru a v krátkém čase – schopnost zažít v „umělém světě“ to, co už od pak nemusíme bolestně zažívat v reálném životě. Zkušenost nezapomenutelnou a prožitou. Celý tento proces se významně podílel na integraci celé třídy. Touto prožitou zkušeností se z dětí staly spojenci. Dokonce už se zdráhám napsat děti. Dospěli. Vnímám to pořád, drží spolu...
Kateřina Melenová